Černý humor

   Sedí žába na kameni,
   praštil jsem ji po temeni.
   Seděla tam tiše,
   než mi žbluňkla v břiše.
   Teď se vzpírá ve svěrači,
   měla sedět jinde radši.

   Vletěl auťák do zatáčky,
   nedal přednost zprava,
   napálil to do stařenky,
   ulítla jí hlava.

   Náš Pepánek prdelinku
   jak poupátko měl,
   nežli si mu na ni sedl
   roj divokých včel.

   U lavice dítě stálo,
   z plna hrdla křičelo,
   bránilo se zuby nehty,
   grilovat se nechtělo.

   Vyjel jsem až o devíti.
   Slunce svítí,
   nevzal jsem si žádné pití.
   Je to v řiti,
   proti mně se auto řítí,
   konec žití,
   konec bytí,
   taky konec živobytí.
   Teď mi budou nosit kvítí.

   Zakopal jsem svoji ženu,
   dost hluboko snad,
   tu minulou pes vyhrabal,
   páni, to byl smrad!

   Rozhodl se o Vánocích
   prvně kapra okusit,
   to však neměl chudák dělat,
   nemusel se udusit.

   „To maso je hrozně tvrdé!”
   pláče malý Ládík.
   Máma na to: „Jenom žvýkej,
   děda nebyl žádnej mladík!”

   Já jsem dítě Černobylu,
   mezi mám motorovou pilu!

   Běžela malá kočička,
   okolo modrého rybníčka.
   Větvičku do kočičky narvu,
   rybníček má červenou barvu.