Smutek a stesk

   Ty jsi měl mě a já měla Tebe,
   teď už jen vídám černé nebe.
   Zlobím se na sebe, co jsem ti způsobila,
   ty však víš, že jsem tě fakt milovala.
   Ty víš, že stín zastírá mou tvář,
   už ale netušíš, čím zhasíná má zář.
   Byli jsme spolu a ty jsi mě hřál,
   osud nám ve všem náramně přál.
   V mých snech jsi jen ty,
   a líbáš mě na mé rty.
   Je to jen sen a nic víc,
   ráno z něj nezbude vůbec nic.

   Bolí mě ta vzpomínka na Tebe,
   bolíš mě Ty celý...
  
   Bolí mě pohled z Tvých očí,
   když vím, že jiskra mezi námi už nikdy nepřeskočí...
  
   Bolí mě to, že jsi mi ublížil,
   i to, že snad ke druhé ses přiblížil...
  
   Bolí mě, že to byla jen hra,
   jenže já jsem ta, co ji prohrála...
  
   Bolí mě, když vidím, jak se usmíváš,
   to mně se vysmíváš...?
  
   Bolí mě ta doba, od našeho posledního okamžiku,
   ode dne společného zániku...
  
   Bolí mě, když na Tebe vzpomínám,
   ve svých snech za Tebou potají chodívám...
  
   Bolí mě ten kolotoč slz, smutku a trápení,
   když vím, že se to asi nikdy nezmění...
  
   Bolí mě ta hluboká rána v srdíčku,
   utrápená jsem od hlavy až k malíčku...
  
   Bolí mě ten pocit, že to nemůžu změnit,
   že se budu stále trápit...
  
   Bolí mě, že Tě mám pořád ráda,
   že svým srdcem jsem ovládána...
  
   Bolí mě, když se teď omlouváš,
   vše za svou vinu si dáváš...
  
   Bolí mě to, protože Tě chci zpět, pro sebe,
   ale vím, že to nepůjde...
  
   Bolí mě to, musím se naučit s tím žít,
   snad jednou Ti to vše odpustím...
  
   Bolí mě to a strašně moc...

   Je násilnická, zlá, ukrutná a bodá jako trn.
   Je-li tak zlá, bodni též a popřeš lásku.
   Nedokážu popsat tu bolest!
   Nejraději bych křičela a v nouzi se i zabila!
   Bože, proč mě ta bolest tolik ničí?!
   Proč mě drží v kobce kostlivec jako svou milovanou?!
   Ptám se, proč? PROČ!
   Naději žít mi snad jen už dává
   moje máma a nejlepší kamarádka,
   ty ve mně probouzejí kousek šťastné holky.
   Pak je to hudba, ta ve mně vyvolává touhu,
   aby svět už nebyl svět,
   ale království věčného mládí a lásky.
   Je to neuvěřitelné ráno,
   vstaneš a všechno je úplně stejné jako včera,
   avšak jiné...
   Tvé rty naposledy naberou dechu!

   Na hvězdy se večer koukám,
   jedno velké přání mám,
   pro sebe si tiše broukám,
   ať už prosím nejsem sám.
  
   Samotnému je mi smutno,
   ke hvězdám se modlím dál,
   podotknout se musí nutno,
   za lásku bych všechno dal.
  
   Ucítit ten pocit vřelý,
   někde kolem žaludku,
   jako když tam máte včely,
   co lechtají vás na pupku.

   Teď skláním šíji svou,
   pro tu svou lásku jedinou,
   ať ukončí trápení mé jediné,
   té, které je mé přání tak vzdálené.
  
   Však ona rozhodla se,
   ukončit vztah naší lásce.
   Já nemám jí to za zlé,
   i já vím, co cítí k lásce své...

   Láska je jako růže,
   jejíž krása tě zasáhne hluboko v srdci
   a její vůně se ti vryje do paměti.
   Ale musí se s ní umět zacházet,
   protože jinak tě poraní svými trny
   a rány se potom dlouho hojí.
   Mé srdce vždy bylo a je jen tvé
   i přes všechnu bolest,
   kterou v něm mám právě kvůli Tobě.
   Já tě však chápu,
   dálka je nepřítel pro naší lásku.
   Co mi zbývá?
   Jen samota a láska k tobě trvající.
   Jsem jen tělo bez duše, lásky a bez Tebe.
   Nezapomeň, že miluji Tě...

   Přátelství je krásná věc. Proč však o něj nestojím...
   Jsem snad sobec, co já vím?
   Podáváš mi svoji ruku a říkáš - chci být přítel.
   Já však otáčím se zády. Zbytečně jsi přišel!
  
   Nemůžu ležet ve tvé posteli, cítit tvůj dech.
   To raději spát sama na studených zdech.
   Nenaléhej, já nemůžu být jen přítel. To raději tvůj vrah.
   Tahle myšlenka mi však nahání strach.
   Neříkej mi, že beze mě nemůžeš být,
   to já bez tebe nemůžu žít.
  
   Ty trápíš mě, já tebe.
   Tak utni to pouto, rozděl nás od sebe.
   Vím, nemám právo žádat nic.
   Vždycky je někdo, kdo má rád víc.

   Dnem a půlnocí,
   půlnocí a dnem,
   žít pouze jen.
   Duše jeho temnotou proplouvá,
   dehtem nitro zbarvené,
   ale srdce láskou hořet chce.
   Kde milá,
   milá rosenrot přebývá?
   Jak Té květinky dohledat se má,
   když temnota je macecha života otravná.

   Jak krev po rtech pryč stéká moje naděje,
   že je všechno v pořádku a že se nic neděje.
   Pomalu a klidně plyne ta kapka malá červená,
   zpátky už se nevrátí, navždycky je ztracená.

   Déšť padá, déšť padá,
   z myšlenky je jen nálada,
   z nálady smutná déšť
   a když už nepřátel není,
   člověk sám na sebe padá!