Smutek a stesk

   Miluji, a možná bych neměla,
   avšak láska se mi vkradla do těla.
   Rychle, tiše a bez váhání,
   kdo by dokázal žít bez milování?
   Éra lásky už pominula jistě
   a nikdo neví, co bude příště.

   Na chodníku vidím brouka,
   jak tam na mě smutně kouká.
   Vypadá to, že je sám.
   Neví kudy ani kam.
   Chce být s někým a chce se smát,
   chce mít zase někoho rád.
   Jen se bojí, že ho někdo zradí,
   že ho prostě nikdo nepohladí.
   Teď jde si najít temný kout,
   kde navždy samotný chce spočinout.

   V den Tvé svatby kráčíš v bílém,
   usměvavá tvář a oči plné štěstí slz.
   Jejich pohled spočine na Tvém milém,
   on je ten, kterého sis, snad, vždy přála.
   Život není lehký, on provede Tě skrz.
   On je ten, kterému jsi srdce dala.
  
   V den Tvé svatby nejsem vedle Tebe já,
   však i tak k oltáři vedu dívku krásnou.
   Ale proč i zde na rameni kosu má
   a proč pod závojem stále skrývá svoji tvář?
   S ní mám budoucnost čistou, jasnou.
   Obklopuje ji lákavá, zvláštně tajemná zář.
  
   V den Tvé svatby se každý kolem Tebe raduje.
   V den Tvé svatby zemře ten, který Tě miluje.

   Bez lásky se nedá žít,
   život ztrácí smysl,
   láska už se nedá vrátit,
   smutná je má mysl.

   Smutno je v horách,
   když vítr větve láme.
   Smutnější však je,
   když chlapec dívku zklame.

   Jsi to ty, kdo zahnal
   jaro zpátky,
   zavinul květy
   znovu do pupenců,
   ze skrání květů
   začal padat sníh...
  
   Čas hrudky sněhu
   změnil v kamení.
   Začala jsem
   hledat dutou vrbu.
  
   Byl jsi to ty,
   kdo poručil srdci:
   „Sezame, zavři se,”
   a nechal z něj trčet
   bolestivý šíp!

   Měním se v balvan
   uprostřed jara,
   kdy ostatní květiny
   začínají kvést.
  
   Měním se v balvan
   uprostřed jara,
   vhozený tebou
   do potoka slz.
  
   Proč jenom jsem se
   zamilovala do tebe,
   tvých očí, úst?

   Už utichá, již zeslabuje
   - déšť mlčí, zemřel, odešel,
   již píseň není slyšet.
   Jen ticho hrozivé.
   Nezbývá nic jiného než mlčet.
   Já vím, vše je míjivé.

   Být Afroditou,
   hlasem Sirén,
   - na pustém moři
   silným vírem,
   jež sevře Tě
   ve svém náručí...
  
   Slyšíš?
   Mořská bouře
   a v dálce tolik kouře.
   Brzy již vybuchne
   doutnající sopka...
  
   Na obloze pekelný roj.
   - Loď se zmítá,
   jak umírající
   každou vteřinu vítám.
  
   Přes varovné signály
   ještě stále sním,
   že budu s tebou
   a nebudeš s Ní.

   Růžičko, růže,
   člověk se utrápit může,
   člověka život tak souží,
   že už jen po nebi touží...