Smutek a stesk

   Dnešní zpráva pro tebe má opět formu básně,
   aby jsi věděla, jak je mi s tebou krásně.
   Ale ty jsi daleko a já tu zůstal sám,
   tak do hospody půjdu a panáka si dám.
   Kdybych to měl dělat vždy, když sám jsem jak v plotě kolík,
   stal by se ze mě alkoholik.
  
   Nemůžu se dočkat dne, kdy budem zase spolu,
   tak teda dám si radši colu,
   chci zase vidět tě se smát,
   i kdybych musel pěšky až na Křivoklát.
   Ten čas se ale táhne jako smrad,
   stejně ale mám tě moc rád.

   Smutný je život,
   když tě nic netěší.
   Přežít je hlavním cílem,
   žít je až vedlejší.

   Neplač už pro toho kluka,
   který se o Tvé city vsadil,
   neplač už pro toho kluka,
   který o Tebe pohledem dřív snad ani nezavadil...
  
   Neplač už pro toho kluka,
   který možná měl a má tě pořád rád,
   neplač už pro toho kluka,
   který chce být Tvůj kamarád...

   Těžce se zapomíná,
   smutně se vzpomíná,
   lehce se ničí,
   to srdce dívčí!

   Sluneční paprsky mě budí
   přes špinavé sklo
   a já přes tu slepotu
   ani nevím, kde jsem
   a proč jsem zrovna tady.
  
   Vždycky jsem utíkal
   do kouta naší půdy,
   když mi nebylo dobře.
   Marně si skládám
   úlomky z předchozího večera.
  
   Z paprsků světelného prachu
   spřádám černý provaz,
   zůstávám ležet na zemi
   a přemýšlím, jak se všem odměním
   a hlavně Tobě, že jsi mě opustila.
  
   Je mi zvláštně v tom hrozném stavu.
   Poslepu si vybírám to nejvhodnější místo.
   Chci, aby vám všem pukala srdce
   a marně čekám,
   až někdo na poslední chvíli přijde.
  
   Pak slyším, jak se mi zpomaluje tep
   a Ty se zjevuješ, jak marná noční můza.
   Rveš si z hlavy vlasy
   a křičíš, že jsi to tak nemyslela.
   Ale já Tě neslyším, nevidím a nevnímám.

   Jen pouhý okamžik zahlédnout bych chtěl,
   něžňoučkou bytůstku, nad níž jsem bděl,
   již nikdy jsem opustit, teď vím, neměl,
   čas nelze vrátit, ano, bohužel,
   však dovol, abych tě naposled políbit směl,
   než propadnu v beznaděj, můj trpký úděl.

   Chybíš mi ve dne, v noci,
   máš mě celou ve své moci.
   Chybíš mi, když se směješ,
   chybí mi, jak mě rukama hřeješ.
   Chybí mi každý kousek tvého těla,
   teď bych tě nejradši u sebe měla.
   Chybí mi, jak se na mě díváš,
   miluju slova, které při tom říkáš.
   Chybí mi tvůj neupravený vlas,
   chybí mi tvůj hluboký hlas.
   Miluju, když se stydíš,
   chybí mi tvé oči,
   které září, když mě vidíš.

   Vesele, jen vesele
   život musíš brát,
   když se tváříš kysele,
   kdo tě má mít rád?

   Tisíce polibků nenahradí jediný,
   kterého se mi dostalo z úst tvých,
   dávno už nejsem člověk nevinný,
   vždyť spáchal jsem ten nejhorší hřích,
   zapomněl na oheň v očích tvých.

   Má milá, rozmilá neplakej,
   život už není jinakej.
   Dnes buďme ještě veselí
   na naší bílé posteli.
   Zejtra, co zejtra, kdožpak ví?
   Zejtra si lehnem do rakví.