Smutek a stesk

   Já kráčím cestou klikatou,
   já život těžký poznávám.
   Jak touha bývá ohnivou,
   jak bolest hořce skrývám.
   Až naposledy vykvete,
   můj tulipán nadějí,
   tak z míry mě pak vyvede,
   a skryje se raději.
   Než aby sbohem mi pak dal,
   počkal na odpuštění.
   Než aby duši mou sebral,
   dál šťastné nadělení.
   Pokud mě rozum neklame,
   a srdce pořád bije,
   pak naposledy vzpomene,
   jak s láskou se mi žije.

   Ztrácíš se mi,
   jsi mé nebe na zemi.
   Odcházíš pomalu, ale jistě.
   Nevím, zda vrátíš se mi ještě.
   Pro tebe tu jsem,
   temnou nocí i dlouhým dnem.
   Milovat tě stále budu,
   nadávám jen osudu!
   Že tebe mi vzít chce,
   a pak nevrátíš se více.
   Toho dne já bojím se,
   kdy řekneš, ztrácím se.
   Jsi pro mě celý život,
   minulost, i přítomnost.
   Byl bys i budoucnost,
   nevím ale, jestli dobrá jsem ti dost!
   Bojím se, že brzy řekneš mi,
   jdi si vlastní cestou!

   Byl večer a na obloze svítily hvězdy,
   a díval jsem se do tvých očí jako tehdy,
   a zase jsem v nich viděl oči šelmy, které mě okouzlily.
   Tvůj pohled byl jako tygr, který se chystá na lov,
   ale i pohled kočky, která si hraje s myší,
   a která jenom slyší, jak jí říkám, že jí to dneska sluší.
   Ale říkám jí to očima a při tom krásný večer začíná,
   jsi ta, která vypadá jako anděl, ale v duši je ďábel!
   Sníme spolu o ráji, který je v pralese,
   a který velkou lásku s náma unese!
   Kokosové palmy spí a dva zamilovaní jenom sní.
   Průzračná voda stéká po těle,
   kapičky lechtají a jen tak toho nenechají.
   Měsíc s hvězdami se pyšní svou krásou
   a květiny se po vodě nesou,
   svíčky kolem svítí,
   a jde slyšet jenom padající listí.
   Mám tě moc rád,
   a dokázal bych si s tebou celou noc povídat,
   dívat se ti do tvých krásných očí,
   ale my spolu nemůžeme být,
   protože tvé srdce nedovolí ublížit člověku,
   který je pro tebe vším,
   a proto si o našem ráji můžeme nechat jenom zdát,
   a tak by to mělo asi zůstat,
   i když mi to rve srdce,
   a to šílené pokušení se nemělo nikdy stát,
   ale stalo se a já teď nevím, co s tím,
   protože vždy, když tě uvidím,
   nejradši bych tě unesl,
   a do ráje bych tě odnesl,
   a strávil bych tam s tebou celý svůj život.
   Ale musíme jít každý svou cestou
   a já už svou cestu našel a ta cesta je samota,
   která se mnou půjde až do konce života!

   Jsi dávno pryč... zůstala jsem sama,
   sama v tahu jak piková dáma.
   Hořké loučení bylo s Tebou,
   vždyť viděls, jak se mi do očí slzy derou...
   Tys přesto šel dál,
   mě ses kvůli ní vzdal...

   Už nešlo to dál, byla to kritická fáze,
   nestačila slova, nestačily fráze...
   Už nebude žádné znova,
   právě začíná fráze nová...

   Proklínám každou minutu, co jsem Ti věnovala,
   proklínám rok, kdy jsem Tě milovala.
   Myslela jsem, že Ty mě též,
   ksakru... proč jsem nepoznala, že mi lžeš?

   Osamělá, probuzená
   se srdcem na dlani,
   šeptající do ticha,
   tu píseň, která utichá,
   hledající s ranním úsvitem,
   prince v masce ukryté,
   odešel snad s noční tmou?
   Vrať se, zachraň lásku mou!

   Vím, jiná si Tě ve světě vyhlíží.
   Tak si běž za ní.
   Na co čekáš?
   Mé srdce zraněné Ti cestu nezkříží.

   Jak dva lidi vzdálené
   od sebe sotva půl metru,
   může dělit vzdálenost
   tisíce kilometrů...

   Srdce mi zmizelo,
   láska to chtěla...
   Už se nevrátilo,
   já zapomněla...