Smutek a stesk

   Ty pláčeš - neplač, vždyť smích je víc
   a slzy jsou jen slova, co nikdo neslyší.
   Nemysli, že není nikdo, nemysli, že nemáš nic,
   nemysli, že nejsou verše jen Tobě nejbližší.
  
   Ty perly, co Ti k nohám ve dvou řadách kanou,
   nesluší Tvým tvářím a nezdobí Tvůj šat,
   v nich nenalezneš slunce, tak odlož smutek stranou,
   zavři knihu žalmů a nech mraky spát.
  
   Neplač malá, vždyť úsměv za to stojí,
   ten pomůže Ti rozlomit zámky všech pokladnic,
   a stejně jako čas i smích Tvé rány zhojí,
   vždyť radost je Tvé všechno a slzy jsou Tvé nic.

   Kolikrát jsem slyšela větu Mám tě rád,
   věřila jsem jí...
   Teď si však říkám,
   jak sladce si umí lidi lhát...

   Vypila jsem horký kalich osudu,
   potřebuji Tě a ochutnat s Tebou lásku ve vzduchu.
   S Tebou utíkat na nebi po mraku,
   nespadnout a držet se, jak na pohádkovém draku.
   Božská zahrada nám bude otevřena,
   neboj se, tam se láska podvést nedá!

   V řece plavou ryby,
   lidé dělají chyby.
   Nechci být zlá,
   ale víš, že už jsem bohužel taková.
   Nemyslím to špatně,
   jen na mě zlost spadne.
   Jsi má královna tisíce hvězd
   - odpusť mi vše
   a pojď se na jedné hvězdě po obloze svést...

   Jsi krásná jako azurové nebe.
   Tvůj úsměv mě vždy zebe.
   Tvé oči jsou svůdné,
   podívat se do nich je velmi cudné.
  
   V srdci máš teď žal,
   neboj se, čas ukáže dál
   a Ty najdeš brzy člověka,
   který Tě bude mít rád.
  
   Zasloužíš si lásku něžnou,
   poznáš ji a budeš zase šťastnou...

   O čem tyto řádky jsou?
   O tom, jak miluji lásku svou.
   O čem stále sním?
   O lásce a cestě za štěstím.
   O čem tato báseň je?
   O tom, jak jsem Ti napsal ne.
   Ublížil jsem Ti, to sama víš,
   nechtěl jsem, to Ty nepochopíš.
   Jsem smutný a stále sám,
   žádné starosti už nevnímám.
   Není Tebe,
   není ani nebe.

   Proplouvám životem,
   dostal jsem ránu,
   teď ležím na zemi,
   mám špatnou hlavu.
  
   Chtěl bych se zvednout,
   ale špatně se hojí,
   vzpomínky tlačí mě k zemi,
   hrozně to bolí.
  
   Čím víc chci zapomenout,
   tím více si vzpomínám,
   tu nesmyslnou rovnici
   teď denně proklínám.
  
   Co bude nyní dál,
   jak budu žít,
   zbývá jen naděje,
   že bude líp.

   Když umírá kytka, druhá z poupěte kvete.
   Když umírá láska, jedno srdce chladne, druhé krvácí.
   Tak proč milovat...

   Smutek stéká po tváři,
   líčka skrytá v polštáři,
   srdce žalem těžce bije,
   duše o Tvé lásce sní jen,
   tělo touží po pohlazení,
   ale toho druhého tu není.

   Když padá ráno kapka rosy
   – končí jedna noc.
   Když stéká slza z dívčí tváře
   – umírá jedna láska, jeden sen.