Smutek a stesk

   Ten, kdo tvrdil,
   že láska je bez bolu,
   ten snad lásku nepoznal,
   nebo líbal stodolu.

   Hlavu plnou lásky má,
   ani hlásky nevydá,
   oči vlahé, srdce tíží,
   co pomůže jí od potíží?
  
   On už je vlak dávno pryč,
   od srdce má stále klíč.
   Všechno jednou přebolí,
   čas i srdce zahojí.

   Nevím, jestli slunce svítí,
   zda se Země točí.
   Kam se kouknu, všude vidím
   jen Tvé krásné oči.
  
   Vzpomínám pořád na Tebe,
   s očima upřenýma na nebe.
   Vzpomínám na čas strávený ve vlaku,
   na první chvíle Tvého doteku.
  
   Vzpomínám na objevování krásy Tvého těla,
   při kterém jsem se úplně celá chvěla.
   Vzpomeneš si někdy snad?
   Nebo už mě vůbec nemáš rád?

   Objetí smrti
   neunikneš,
   ať kličkuješ,
   jak rychle chceš.
  
   Ti psi smrti
   hon milují.
   Podívej, jak
   se radují...
  
   Hon ustane,
   než řekneš švec.
   Psi musí žrát,
   tak spadne klec.
  
   - Kniha počítaných strastí

   Když člověk šťastným není,
   jeho život se velmi změní,
   barvy blednou, hudba utichá,
   z krásného smíchu upadá do ticha.
   Po tváři stékají mu slané slzy,
   vše špatné, co udělal, ho velmi mrzí,
   chce napravit své chyby,
   ale jsou to jen slova, jenom kdyby.

   Život beze smyslu
   nerodí se sám.
   Buď najdu svůj cíl,
   na nějž přísahám,
   nebo smrti hlas
   vyslyšeti mám.
   Když je v žití tvém
   smysl utajen,
   můžeš tápat tmou
   v marné snaze jen,
   nebo krví tvou
   nůž je potřísněn.

   Chtěl bych Ti svou Lásku dát,
   však zatím jen pár slov Ti můžu zpytovat.
   Kéž bych s tebou jen pár okamžiků mohl být,
   v mém srdci by nastal vášnivý klid.
   Chybí mi tvůj pohled,
   kde jsi, kde se schováváš.
   Tvůj obličej není na dohled,
   pusu na dobrou noc mi nedáváš.
   Tak proto myslím stále jen na Tebe,
   pomaloučku Tě vidím vedle sebe.

   Cítím tvé rty,
   cítím tvé dotyky,
   cítím vše, co hřálo nás,
   když jsme se smáli
   a lásku si užívali.
   Ztrácím teď vše,
   co jsem kdy milovala.
   Tebe...

   Smrt milovaného
   nespravedlnost je.

   Ty dny už jsou dávno zpátky,
   avšak byly jak z pohádky,
   vzpomínky jsou stále jasné,
   bylo to tak všechno krásné?
  
   Ten půlrok se změnil k nepoznání,
   je to dnes vůbec ještě k mání?
   Minulost nejde vrátit,
   mohu si smutku chvíle nějak zkrátit?
  
   Krásné chvíle přijdou zpátky zas,
   bude v nich ovšem ten vzácný jas?
   Ten tvůj pohled mi velmi schází,
   kdo to pak ty věci hází?
  
   Při polibku zastaví se čas,
   je v tom ovšem velký kaz.
   Jen město, ve kterém bydlíš, vím,
   300 km, ano, bude to tím.
  
   Tvé jméno slyšet je snad hřích,
   marně tě čekám ve dveřích.
   Snad nevíš kde bydlím, kde jsem,
   nebo se ti nechce do tohoto města, sem?
  
   Ty řeči byly zlé,
   řekni mi jen pravdy tvé.
   Zapomněl jsi snad?
   Ano, byl jsi ten slizký had.