Smutek a stesk

   Kapky slzy padají mi do klína,
   některé vzpomínky do smrti proklínám,
   tys mi vzal něco, co patří jen mému srdci,
   vzal jsi mi něco, co patří jen mně přeci.
   Nenávidím Tě!

   Proč mé oči stále pláčou,
   proč mé ruce tak prázdné jsou,
   proč mé srdce tak stále buší,
   když už nemáš mě rád...
   Proč?

   Stůj, počkej, nikam nechoď,
   chceš snad jinde zakotvit svou novou loď?
   Zanecháváš za sebou rozbouřené moře,
   začneš snad nový život? V jiné noře?
   Nemůžeš opustit své staré kotviště,
   je to přece tvé dlouhodobé bydliště.
   Nemůžeš se schovávat stále před námi,
   jen proto, že chceš objevovat nové korály.
   I ta touha po poznání tě omrzí,
   a ty si to pak uvědomíš a velice tě to zamrzí.
   Neodcházej prosím pryč!
   Umírni svůj plachý bič,
   který tě žene kupředu se dát
   a se životem se pevně rvát.
   Prosím zůstaň...

   Tma za okna se vkrádá,
   hvězdy pozoruješ ráda,
   jak jasné se zdají,
   až dech se tají.
   Jak jsou strašně daleko,
   až srdce se Ti uleklo,
   sevřel Ti ho noční chlad
   - kde je ten, co má Tě rád?
   Je dál než ty hvězdy?
   Je daleko už navždy?

   Zahradou růžovou chtěla jsem jít,
   bláznivou představou chtěla jsem žít,
   proč jsi mě opustil,
   když láska nám přála?
   Nezůstalo nic, jen city,
   srdce a smutná zpráva...
   Vrať se... lásko...

   Sedím si tady a přemýšlím.
   Proč ty jsi tam a já tady,
   proč naše srdce nejdou dohromady.
   Sedím si tady a sním.
   S tebou procházkou chtěla bych jít
   a vše, co je kolem nás, si s tebou užít.
   S tebou si užívat dlouhých letních dnů,
   s tebou se rozplývat nad zázrakem snů.
   Probouzím se... nejde to.
   Protože ty jsi tam a já tady,
   naše srdce nejdou dohromady!

   V omamné vůni šeříků,
   pod bobulkami vína,
   na hebkých dlaních měříku,
   se krásně zapomíná.
  
   Neúnavně si řeka proudí
   a píseň ptáků je líná,
   tam, kde i motýli odvážně loudí,
   se krásně zapomíná.
  
   Ach bože, ta krása, to ticho a klid!
   Jen včelka si na kvítek sedá...
   Tady se krásně dá doufat a snít,
   ale zapomenout se nedá...

   Každý nový den
   rozbíjí můj sen.
   Krvavé mám pěsti,
   střepy nosí štěstí?!

   Když mne můj kluk zradí,
   a už si mě nevšímá,
   tak svíčka lásky v mém srdci
   pomalu zhasíná.

   Nevěřím na vítězství a prohry,
   taky na slzy, co hřejí
   a na smích, co bolí.
   Nevěřím na pomstu z lásky
   ani na realitu, která se stává našimi sny.
   Nevěřím tolik v to, co je vidět,
   ale věřím víc v to, co vidět není.
   Nevěřím na kouzla a čáry,
   ale věřím na zázraky a věčnost nadějí.
   Nevěřím na smrt čehokoli.