Láska a manželství

   Když oči se klíží a chce se Ti spát,
   člověk myslí na toho, co má rád,
   mé srdce je zrychlené,
   myslím stále na Tebe!
  
   Na stromě je hnízdo a v něm zpívá kos,
   v mém srdci je prázdno, máš na to nos,
   potřebuji někoho mít rád
   a hezčí dívku než Ty si nemůžu přát!
  
   To je mé ano, těším se moc,
   až Ti to říci sám budu moct.

   Hlavou se mi honí myšlenek tisíce,
   srdce mi z hrudi co chvíli vyskočí,
   sešli jsme se zde při svitu měsíce,
   padli jeden druhému do náručí.
  
   Vánek čechrá Tvé voňavé vlasy,
   Tvůj pohled je nad všech hvězdiček svit,
   láska nás spoutala svými pevnými lasy,
   nedokážu si představit bez Tebe žít.
  
   Mám Tě tak rád, až mě z toho zebe,
   víc než koho jiného, více než sebe.

   Znám tě, lásko, dlouhý čas,
   zdá se mi, že zhasíná jiskra v nás,
   bolí mě to, ani nevíš jak,
   brečím stále a to jsem chlap.
  
   To, co k tobě cítím, stále trvá,
   krása, láska soucit a něha,
   snad naše problémy pominou,
   věř mi, že nemyslím na jinou.
  
   To ty jsi pro mě jen ta jediná,
   to ty jsi pro mě rozkvetlá květina,
   milovat je něco krásného,
   milovat je něco vzácného.
  
   Promiň mi prosím za moje chování,
   to láska mě k šílenství dohání,
   teď ti, lásko, tímto veršem slibuju,
   miluju tě, lásko, miluju tě, miluju.

   Blankytná modř očí Tvých,
   ve snech mě denně provází,
   slyším v uších Tvůj šťastný smích,
   když v posteli jsme polonazí.
  
   Noc bez Tebe je jako světa kraj,
   stále vedle sebe potřebuju Tě,
   Ty jsi můj malý soukromý ráj,
   lásko, nezměrně miluju Tě!

   Hvězdy se třpytí
   mrazivé noci
   na temné obloze,
   mít Tě v své moci,
   líbat Tě dlouze,
   mé srdce chytí.

   Jsem jak dopis bez adresy,
   měsíc nad pustými lesy,
   mám strach a dech se mi úží,
   jako když rosa vzkřísí zvadlou růži.
   Horský pramen, odlesk hvězd,
   vidím v tobě louky kvést.
   Nosíš v sobě zlatou skříňku.
   Slyším hudbu vodních mlýnků,
   hrají jako tenké struny,
   jak když sněží do koruny.

   Toužím poznat Tvůj dotek
   a pohlazení z lásky.
   Toužím ukojit svůj smutek,
   nechci si už dělat vrásky.
  
   Toužím cítit Tvoji teplou kůži
   na svém nahém těle.
   Přivonět si k darované růži,
   věřit jenom v Tebe.
  
   Toužím nikdy nepoznat touhu,
   kdy nevím co mám dělat.
   Snad i proto nepřestanu
   v lásku naši doufat.

   Když spatřil jsem tvůj úsměv zářící,
   vzbudila se ve mne jiskra jiskřící.
   Tvé oči krásné
   jako slunce jasné.
   Od té doby na tebe myslím,
   že ani oka nezamhouřím.

   Chtěla bych být motýlem
   a mávat křídly životem.
  
   Vnímat hudbu lučních cvrčků,
   rozeznat zvuk Tvých tichých krůčků.
  
   Poznat vůni krásných květů,
   stále slyšet zvuk Tvých vzdechů.
  
   Prolétnout se loukou plných květin,
   padnout s Tebou do rozestlaných peřin.
  
   Zaletět si ke křišťálové tůni,
   znovu cítit Tvoji vůni.
  
   Pak odpočinout na lístku růže,
   tak vrať se ke mně do náruče.
  
   Ochutnat květin sladký nektar,
   tak už mě přeci netrap.
  
   Budu stále čekat
   a mé srdce bude tepat
   jen pro Tebe.

   Když tu tak sedím doma sám,
   přijdu k oknu a podívám se na nebe.
   Vidím hvězdy, Měsíc...
   a při tom si vzpomenu na Tebe.
  
   Na Tvoje oči,
   azurově modré jako oceány
   a zářivé jak hvězdy samy.
   Na Tvoje rty,
   vášnivé a plné něhy.
   Na Tvůj zářivý úsměv,
   oproti kterému je i Měsíc
   jen nepatrné světýlko.
  
   A pak si Tě představím celou,
   to, jak jsme opět spolu.
   Držím Tě v náručí
   a naše rty se přibližují.
  
   Polibek, který mluví za všechno.
   Ale já stejně šeptám Ti do ouška
   ta tři nádherná slova:
   Lásko, miluji Tě!