Láska a manželství

   Je jak ranní rosa,
   která z nebes spadla,
   jak Koncerta grossa
   krátce se přehrála.
   Jak vítr běží, nemá zastavení,
   proč láska v našem světě hledá oprávnění,
   jak člověk, který ji kdysi znal,
   ten oheň nám všechno štěstí vzal.
   Když motýl otevře světu náruč křídel svých,
   tak nepřijmout úděl, to je hřích.
   Než najdeš konec duhy, tak zmizí,
   tak dlouho hledáš v lidech lásku ryzí.
   Vím, jak sladké má znění,
   proč nemá v našem světě oprávnění,
   člověk jiný nebude - ten se nezmění,
   proč v srdci pro lásku už místo není?

   Jsi skutečnost, po které se mi stýská,
   a já holka, která neví, zdali tě někdy získá.
   Jsi princ všedních i nevšedních dní
   a já slečna, co o tobě sní.
  
   Jsi jako měsíc v nejkrásnější noci,
   který mě má ve své moci.
   Jsi krásný jak polární medvídek
   a sladký jak cukrový gumídek.
  
   Jsi světlo, jsi naděje, jsi láska,
   já vím, že nejsem žádná kráska.
   Mám tě ráda čím dál víc,
   jak ti to mám sakra říct?

   Povoz mě, má milá, trošičku
   na invalidním vozíčku.
   Nechť pokochám se skleněným okem,
   jak bílé mušky letí nad potokem.
  
   Pohlaď mě kopýtkem po hlavě,
   polib mi lýtko hnisavé,
   vždyť láska, to je cit mocný,
   nevadí, že jsme malomocní!

   Noc byla stvořena k milování, ale
   den se vrací příliš brzy.
   Má láska je příliš vzdálená a čas
   plyne jen díky nadějím.
   Jiné myšlenky mohou přicházet, odcházet, ale
   myšlenka na TEBE zůstává hluboko v mém srdci.
   GABRIELO...

   S láskou se dá trpět,
   s láskou se dá hrát,
   s láskou se dá vše,
   jen ne studovat.

   Člověk se snad už nikdy nezmění,
   má o sobě vysoké mínění,
   když odpověď zná na otázku,
   co před sebou má na obrázku,
   když rozezná od srsti chmýří,
   když vidí, co má na talíři...
  
   Člověk se snad už nikdy nezmění,
   má o sobě vysoké mínění,
   ten, kdo odpověď na otázku zná,
   jestli den nocí, či ránem začíná,
   kdo pozná slunce od měsíce,
   když vidí, kdo má míň, kdo více,
   kdo dokáže odpověď dát,
   na otázku, co jídá rád.
  
   Kdo ale z těchle moudrých lidí
   odpověď na otázku vidí,
   na kterou chtěla bych se ptát?
   Kde každý z lidí má hledat
   oporu, štěstí a taky lásku?
  
   Když odpovíš mi na otázku,
   kam člověk má jít, aby našel
   to, co patří k života kráse,
   budeš pro mě moudrých člověkem.
  
   Když provedeš mě po světě,
   ukážeš mi, kde se láska hledá,
   tak snad to těm mým očím nedá
   a štěstím zas se rozzáří
   (tak snad se Ti to podaří).
  
   A jestli dál mi poradíš,
   jak zasloužit si tu lásku, víš?
   Když odpovíš mi na otázku,
   jak zasloužit si a bránit lásku,
   abys ji nikdy neztratil,
   pak přísahám, že v každé z chvil,
   kdy budu šťastná, řeknu Ti dík.
   Zda dokážeš to, zůstává jen otazník.

   Přišel jsi.
   Nevím odkud.
   Nevím, jak se jmenuješ.
   Jseš to prostě Ty...
   Ty... já musím to vyslovit.
   Ty... já Tě miluji.

   Co cítím?
   Těžko hledám slova.
   Opojný pocit?
   Rozkoš.
   Miláčku,
   milujme se
   ještě, znova.

   On se podíval,
   on se Vám na mě
   tak upřeně podíval,
   že jsem měla srdce
   až v hrdle.
  
   Usmál se,
   sladce, něžně,
   koutky úst se mu
   mírně pozachvěly.
  
   V tu chvíli zde
   na pevné zemi
   oblil mé srdce
   náhle oceán.
  
   On ještě
   chvíli stál,
   usmál se
   a mlčky odešel.

   Je krásné vidět dva spolu, jak rádi se mají,
   i když to někomu vadí nebo jsou mnozí rozčarovaní.
   A proto prosím všechny lidi, aby rádi se měli,
   vždyť láska je krásná, tak mějme pro ni pochopení...