Láska a manželství

   Když večer v postýlku ulehám,
   jenom tebe v mysli mám,
   moje srdce nechce spát,
   chtělo by se s tebou smát,
   v tvá něžná očka pohledět
   a najít v nich ten tajný svět,
   ten svět, kde láska kvete jen,
   kde splní se snad každý sen,
   tam unesla bych tě ve spánku,
   na louku plnou heřmánku,
   do ouška bych ti pak šeptala tiše,
   ta dvě slůvka, co mám v skrytu duše,
   ta dvě slůvka, co nahlas bojím se říct,
   že miluji tě čím dál víc... =o)

   Láska je prvním štěstím člověka,
   láska je nejkrásnější cit.
   Poznala jsem to, zamilovali jsme se
   a více už nemůžeme bez sebe žít...

   Až opět zahlédneš naši hvězdu, jak na nebi bliká,
   to je jen má duše, jenž skrz ni dýchá.
   Ztratila jsem ji za svou chybu,
   za nedbání svého slibu.
   A až mi jednou odpustíš a uvěříš v lásku mou,
   snad si ji pak zasloužím
   a splyne s duší tvou.
   Na ten jedinečný okamžik si počkám,
   nevím však, zdali se ho ještě dočkám...

   Někdo kdysi pověděl mi, že láska je jako sen,
   tak poraďte mi někdo prosím, jak z toho snu ven.
   Chtěla jsem být tvou hvězdou a abys mě měl rád,
   „Já tě ale nemiluju,” už řekls mi to desetkrát!
   Přátelství je hezké, ale nad lásku není.
   Snad věštec poradí mi, jestli názor tvůj se změní.
   Tak trápím se tu, trápím a přibývají vrásky,
   i já snad někdy pochopím ty šálivé hry lásky!

   Rád bych ti šeptal zas a znova,
   do ouška něžného sladká slova,
   za jeden polibek život bych dal,
   vesmír bych zbořil,
   abych se s tebou miloval.

   Tvé oči mě pokouší,
   ač venku je sníh,
   mé srdce chlad nezkouší,
   čerpám teplo z nich.

   Večer byl okamžik pouhý
   a můj vlak už odjíždí do stanice touhy.
   K Tobě, Tvým polibkům i objetí.
   Tohle je snad prokletí!
   Tvůj pohled už dávno není temný,
   ukrývá se v něm plno lásky, něhy...
   Bojuju sama se sebou,
   bojuju bitvu prohranou...

   Je to chvilka,
   co jsi odešel,
   na papíře prázdná linka,
   smutný večer nadešel.
  
   Proč jsi se na mne tak díval,
   po ruce mě hladil,
   na rty mě líbal
   a pak se ve tmě ztratil...?
  
   Co teď dělat mám?
   Bloudím sama tmou.
   Buď mým,
   já chci být jen Tvou...!

   Opřena o lampu
   tiše tu rozjímám,
   o lásce, která je
   prý krásná a bláznivá.
  
   Stojím na nároží,
   tma se mě dotýká,
   celá rozechvělá,
   snad proud mnou
   protýká.
  
   - Kdy najdu lásku,
   sebe se ptám,
   ač léta běží,
   já ji neznám.
  
   Proč mám srdce kamenný,
   chladný, jak dláždění,
   když lásku prostírá,
   ten koho nevnímám?
  
   Proč mám srdce ohnivý,
   pohled, tak vášnivý,
   když on mě nevnímá,
   hned hořím, hned zhasínám?
  
   - To není láska,
   je to jen klam,
   vždyť druhý den nevím,
   že byl, jen se zdál.

   Když se ráno probudím,
   tak o tobě hnedle sním.
  
   Nesdílíš-li moje lože,
   bývám z toho nervózní,
   volám: Co se stalo bože,
   proč už tu hlas tvůj nezní.
  
   Zpytuju své svědomí,
   které vždycky říká mi:
   Kluku, kluku, chceš-li lásku,
   slep si z očí černou pásku.