Lidé

   Kdo vyjede po Jitce,
   skončí nejspíš na JIPce.
   A kdo to zkusí na Kláru,
   poleží si na ÁRU.

   Ach, to je strašné ráno,
   ach, to je strašný den
   a já mám strašný pocit,
   že lidé vadí mi jen.

   Když malou Adélku
   pohladím po tváři,
   a jí se očička
   radostně rozzáří,
   jsou to v mém životě
   nejhezčí chviličky,
   za to ti děkuju,
   tvorečku maličký.
  
   Když malou Adélku
   po tváři pohladím,
   tím naše srdíčka
   na stejno naladím,
   je to v mém životě
   okamžik nejsladší,
   za to ti děkuju,
   človíčku nejmladší.

   Tráva je zelená,
   modré je nebe,
   když nemáš ponožku,
   noha tě zebe.

   Zhasly lampióny průvodů i rudé pěticípé hvězdy
   a hesla dlouhá léta nic neříkající
   stejně jako monumenty s raketami míru u silnic.
   Zůstává jen hořká pachuť viny
   a vědomí co všechno by bylo, kdyby nebylo.
   A kolkolem padá krásně bílý sníh.
   Škoda, že jako opuštěné stroje v polích nezakryje
   černé díry v našich duších.
   Byť jen do jara.

   Kde by lidstvo bylo,
   kdyby méně pilo,
   kde by byl pokrok,
   kdyby nebyl rozkrok.

   Jenom ten, kdo sám se bláznem prohlásí,
   odznak moudrosti vbrzku získá si.
   Kdo však za chytrého má se jedině,
   dozajista patří k bláznů družině!

   Kdyby člověk barvy viděl
   a tóny jejich jemně slyšel,
   svět by byl jak zahrada,
   ve které nikdo nestrádá.

   Přiletěla hvězda na Novu,
   opustila noční oblohu,
   přihlásila se do SuperStar,
   měla by ho vyhrát... snad.

   Kdo nemá nic,
   chtěl by víc.
   Kdo má moc,
   nemá dost.